Honey

🍀

Baby

Miniboy

The past

Animals

James

All 3

All 2

Eye

All

Fire

Skull and wings

Mandala

Wings

Flowers

Never back down

Teddy

Abstract

Male-female

Barvy

Později

Jsem jen holka naivní,

jíž nic dobrého nevěstí,

že je bolest na i v ní

a stále doufá ve štěstí.

Hledám jenom naději

a ignoruji bolest vlastní,

pro víru, že později

budeme zas spolu šťastní.

Jsem jen holka zvrácená,

které nikdo neodpustí,

že láska je ztracená

a stějně tě neopustí.

Pro toho, v nějž věřím.

Pro toho, jež pro mě v životě znamená nejvíc.

Pro tebe.

V každém z nás

V každém z nás je pravda 

a stejně tak i lež. 

Ale lež, ta se ti zavdá, 

tak si pro ni běž.

  (Nemusíš daleko, je všude.)

Kdo pozná, co je správné? Poctivě. 

A naopak zlé a otřelé? 

Kdo může soudit spravedlivě? 

Snad rodina, přátelé? 

(Někdo z nich? Vážně?)

Nikdo není andělem, 

ačkoli dostal křídla. 

Nikdo nemá bílý lem. 

Temnota k nám vzhlídla. 

(Možná je to dar.)

V každém z nás je trocha temnoty. 

Možná se skrývá hluboko uvnitř a možná plave na povrchu. 

Jsme proto všichni zlí nebo jen někteří? 

A kdo to pozná, kdo je naším soudem?

V každém z nás je trocha temnoty. 

Možná že je vlastní a možná od někud pramení, ale kdo se nad tím zamyslí, a spravedlivě rozhodne?

A bude mít pravdu, jak se to pozná?

(Pravda je hrozná.)

Je mi nás líto.

Ticho

Pod rouškou smrti
procházím městem,
smutek mě drtí,
vše mi je trestem.

Pod maskou pýchy
napínám tětivu.
Svet bude tichý,
nechci být naživu.

Na ruce pulzuje žíla.
A snad mi odpustí,
to, že jsem žila
a další hlouposti.

Černé ptáče

Bílý černou objímá,
bez zábran mu v rukou pláče,
poblázněný nevnímá,
že v nebezpečí je to ptáče.

Černé lesklé "peří" pleská,
Havran, krkavec? Ne, je to vrána.
za pobláznění může láska.
Jež přiletěla večer, odletí z rána.

Bílý ptáče jemně drží,
černá pláče, slzy kanou.
Jak uvěznění ve věži,
kde všechny city musí stranou.

Černé ptáče jenom hledí,
jak letí pryč bílý orel,
dočkalo se odpovědi,
ale to se nedověděl.

Bílý je pryč a víc se nevrátí.
Černá teď mlčí, je to na věky.
A náhle, slzy zmizí vzápětí
a žádný už neucítí její doteky.

Černé vlasy plápolají,
ve větru, u okna, ve věži,
bílý nevěda co udělal jí,
z výšky krajinu si prohlíží.

Kdyby bylo něco...

Kdyby bylo něco, čehož ztrátu bych nikdy nebyla schopná přenést přes srdce, byl by to on. Ztratit ho? Jen přes mou mrtvolu. Jinak nikdy. Nechci, aby se to stalo, nechci na to ani myslet ale je tu něco, co mě k tomu stále nutí. Ta nejistota, ten strach a bolest se ve mě živí, mou láskou a oddaností a chce ji ze mě vyrvat. Ale... pochopila že to nikdy není možné a teď to proti mně chce využít, chce mě tím zničit. Vím to. Stále mě sledují. Ty oči, o kterých se mi zdá, mám je stále v zádech, pořád mě sledují a čekají. Čekají, až zakopnu a pak už mi nedovolí vstát, zvednout se a dál bojovat. A já jednou zakopnu. Jak se s tím mám srovnat, když znám svůj osud, kterému se nelze vyhnout. Ta myšlenka mě ničí. Mám se s tím smířit? Pomůže mi to ještě prodloužit můj boj, mé utrpení? Stále samé otázky na které se mi nedostává odpovědí. Sakra! Já to tak nechci! Nemůže to být přeci nezvratné? Nebo ano? Jsem na pochybách, jsem nerozhodná. Kéž bych v sobě našla odpovědi a spolu s nimi i odhodlání, bojovat, smířit se, rozhodnout. Je to snad v mých rukách. Osud si píšeme sami. Ale nemůžu vyhrát, když nepřesvědčím ani samu sebe. Prosím. Mluvím sama k sobě a doufám v rozřešení. Fakta jsou, že to nějak dopadne, dopadne to zle ale do jaké míry to už je na mě. Nikdo o mně nebude rozhodovat, je to můj osud, a pokud přijdu o to, co miluju svého osudu se zřeknu, protože mým osudem je on. Vím to. Nebyla jsem si tím jistá, dokud jsem nepoznala utrpení stokrát horší než to předešlé. A v tom utrpení je zahalený on.