Myšlenka

Před dávnými časy, kdy slunce bylo ještě mladé a zem nepoznala život, jaký dnes známe, ani jaký přisuzujeme dávné minulosti, se toulala od galaxie k galaxii myšlenka. Koho nebo čeho se nedá říct. Byla to myšlenka, ktrá znala myšlenky budoucnosti a chtěla se stát něčím, co vesmír, který vnímal všechno dění uvnitř sebe velice dobře nikdy nezpomene. Bloudila od planetě k planetě stejně jako k dalším vesmírným tělesům. Hleděla do daleké budoucnosti, ale nikde nenašla nic, co by jen trochu rozveselilo její myšlenky v myšlence, kterou byla ona. Až našla planetu, nijak velkou, nijak krásnou, s nijak šťastnou budoucností. Možná že vesmír, tak rozsáhlý a tak tajemný nemá zájem o vzpomínky na krásnou myšlenku, ale tahle planetka a její budoucnost jsou i budoucností téhle myšlenky. Myšlenka krásy a dokonalosti neodolala tomu příslibu věčné slávy a střemhlav do malé planetky narazila a spojila se s malým kouskem horniny, který se stal její budoucností a věčnou slávou. Dnes tomuto kousku a myšlence dokonalosti říkáme měsíc.

On a ONA

Byla to jen ona sama, kdo mohl za tu bolest, co právě cítila, věděla to a milovala to. I love the way it hurts. Níčila ji láska a nenávist spojené v jedno. Je to to samé, bez lásky není nenávist a naopak. Tyhle dvě věci v ní vřely a rvaly se o nadvládu nad její myslí, ale ani jedna z nich, nebyla dost silná, aby porazila tu druhou. Byly si rovné a jedné co jejich boj způsoboval byla bolest.

Po tváři jí stekla slza a ona se to snažila skrýt. Přitáhla si jeho hlavu k rameni v gestu objetí, aby skryla svou tvář mimo jeho zorné pole. Poznala že mu to neušlo, i když to nedal na jevo a cítila se ještě hůř. Cítila se, tak trapně a tak  slabá, že dává najevo své pocity, jež by měly zůstat skryty. Pomalu si uvědomovala, jak moc je její chování malicherné a hloupé. Ano, byla to hloupost se na něj vázat a naplnit celý život jen jím, jeho dotyky, jeho slovy, myšlenkami na něj... proto to bylo tak hrozné, to pomyšlení že neví co právě dělá, to že neví jaký bude jeho další krok, závist, že se baví bez ní a lítost, že není s ním. Chtěla být s ním v každé vteřině svého života a on jí to odpíral. Vždy když si tohle uvědomila, jí stekla po tváři další slza marnosti.

Do tmy

Schovej se do tmy a jejích stínů, 
tam se prý všechno spraví, 
odolož tam svou tíhu týdnů,
pusť ji ať odejde spolu s krví.

Břízka

Vytáčej mě dál,
je to moje prokletí,
smrt je opodál.

Už to nebolí
a je to zlé znamení
smrt je v okolí.

Má milá břízko,
ty nemáš ani tušení,
že smrt je blízko.

Stát

Ti naši soudci
jsou jen tupí floutci,
jen co k nám vstoupí,
už maj kecy hloupý.

Poslanecká sněmovna
asi šlápla do hovna,
roznášejí plno špíny,
jako všechny mrchy líný.

A naši vzácní senátoři
snad že to jsou také tvoři,
kteří jenom zmatky tvoří
a u prdele už jim hoří.

Jasně, že máme za zástupce,
vždycky vážně strašný tupce,
když ti naši lidi volí,
vždycky stejně blbý voly!

Včera jsem brečela

Včera jsem brečela,

ale dnes mám novou chuť,
do života chci se hnát,
se srdcem jako rtuť,
a chci se zase smát.

Nemá cenu se teď vzdát,
dokud nejsem na poušti,
nemá cenu ti teď lhát,
ale mé srdce ti odpouští.

Jen doufám a neztrácim víru,
ale však něco mi schází,
něco co zaplní propast, díru...
Naštěstí nový den přichází.

Ale včera jsem brečela...

Jas reality

Večer si se mnou leháš

a nic hezčího snad není,

ale to ještě tušení nemáš,

že ráno chystá překvapení.

Objeví se denní světlo,

a odhalí, co noc skryla,

a to kráse rázem utlo,

to zdání co tvořila.

Ráno je zlé a svírá,

ráno ti vezme krásu

a síla lásky umírá,

v reality jasu.

Hřích

Co si tímhle dokazuješ,
když mi stále ukazuješ,
že už jsem ti putna
a že nejsem nutná?
Já začala tě otravovat
a ty mě zase ponižovat,
naschvál nebo omylem?
V tomhle času nemilém,
kdy spadlo listí ze stromů
a já nechci víc domů.
Se slzami na tvářích,
pykám si za tenhle hřích.
Zachrání mě už jen zima,
která všechen smutek snímá
a zamkne ho do ledu,
pryč z očí a dohledu.

Stesk

V objetí stesku
jsem jako úder blesku,
co spousty lidí
na obloze řádit vidí
a naproti tomu
jsem jako úder hromu,
co chce být ještě zlejší,
ačkoli je pomalejší.
V tom objetí stýskání,
vzpomínku na blýskání,
letící až u nebe
si nechávám na tebe,
ne na řeči hloupý
smrtící jak kroupy,
ale na mé tajné sny,
s tebou, a jsou překrásný.

  

Nepustím tě

Nedovolím, ti hrát si se mnou,
protože já mám hochu duši temnou,
na obličeji nosím masku
a v srdci nemám žádnou lásku.
Jsem krása temnoty,
a mé oči jak klenoty
září, pálí, níčí
a stále ještě nejsou ničí.
Zníčím tě a ty to víš,
já jdu dál a stoupám výš,
stáhnu tě do víru noci,
není ti už jak pomoci.
Do očí ti vstoupil smutek,
snad nemyslíš si, že bys utek?
Marný to máš s tím i s tím,
protože já tě… nepustím.

Míra

Jednou na výletu s turisťákem,
dostal Míra do hlavy tenisákem!
Hlava mu třeštila a on zvracel,
k zemi se náhle skácel!
Na to klárka propukla v pláč:
"Ach Míro! proč jen nejsi rváč!
Si jako myslíš že mě tu necháš?
jestli ne tak proč ze světa tak spěcháš?!"
Míra by už dávno umřel,
ale piskot kláry ho donutil aby popřel:
že se naplní klářina slova
a to ty že bez něj bude vdova!
"Lživé jsou tvé hlášky nesmělé!
Protože zapomínáš že mi nejsme manželé!"
Rozlítil se náhle živý Mirdásek,
a aby si spravil náladu vyhonil si ocásek..
no..nebo se aspoň pokusil..
když se nepovedlo: na stromě se zavěsil,
a odmítal se spustit na zem
neb hrozilo že ho klára uškrtí provazem.
Věděl že po svatbě hrozně touží
a ží jí jeho slova strašně souží....
nic méně on svatbu odmítal
a tak si v tichu na stromě přemítal
jak by se asi ze svatby vymluvil
když náhle něčí  hlas promluvil:
"Mirku tys byl vždycky kanec!
takže rychle zbal si ranec
a vykašli se na kláru
tak jako kdysi na Báru..
i když ta štětka se asi nepočítá
ale stejně-nevěstinec už tě vítá"
a tak odešel Míra z rodného kanálu
kde neustále dopřával si análu
a klára? víckrát nevrátil se k ní..
a tak to dopadlo..že zemřel šlapce pod sukní!

Poznámka: smysluplnost pouze pro zasvěcené..

Černá vs. Červená

V ničivé vánici na dalekém severu,
černá proti červené paní stojí,
stojí a tvoří novou éru,
spolu se pohledem pojí.
Nenávist je sžírá v duši
a bolest se zračí v očích,
napnuté svaly a nastražené uši,
to napětí jak ve slujích dračích,
to panuje tu mezi dvěmi
a pomalu se k sobě blíží.
Blíží se k sobě dvě ženy
obě na mysli něco tíží,
ač se blíží nedojdou,
nikdy se sebe nedotknou,
jen pohledem se vraždit budou,
na dalekém severu kde větry vanou..

Růže

Čím že pokropená byla její  kůže?
Krví tak rudou jako je bordo růže
a otázku kdo a co za to může,
má na svědomí nevěra milovaného muže..


Ten kdo dívku bledou jednou spatří,
pochopí že byla obětí, jako jedna ze tří
a z jejího neštěstí zalesklo se ostří
ke komu dívka spící vlastně patří?


Nikdo už nespatří jak koutky úst zvedá,
nikomu už nikdy svůj úsměv nedá..
Blázen je kdo v těch očích jiskru hledá,
vždyť už navždy bude dívka bledá..


Tak tady leží, už na věky spící kráska,
její život prý byl jen obyčejná sázka,
která skončila když přetekla její hrázka
a příčinou všeho byla její neskutečná láska.

Pohled

poznámka: jen jednou jsem byla tak šťastná abych psala bez slz v očích..

Jiskra

Básnička o bolesti a smutku,
o nejhorších z lidských skutků,
o slzách a bolesti,
onehynoucí starosti...

V temnotě kde jiskra je,
zračí se tam naděje,
je hluboko v propasti,
jiskra štěstí a radosti...

Kdo kráse podlehne?
Komu se poštěstí?
Kdo na ni dosáhne?
Komu dá neštěstí?

Každý jednou o iluze přijde
a začne litovat,
že narodil se a nic mu nejde,
bude se trápit a nebo milovat...

Vykutálené všechno

To bylo poprvé v králíčkově životě kdy někam přišel včas (a pravděpodobně také naposled). Bylo to 3. Dne 1. Měsíce hladu v městě obřích tučňáků (mutace látkou vynalezenou pravděpodobně  šíleným tukanem), kteří shodou okolností vládli světu. Kdo by to byl řekl, že tak dlouho známý termín konce světa nebude vůbec konec světa, ale jen hromadné vraždění a uvěznování lidí šílenými lemury. Potomto strašlivém řádění  šílených lemurů odmítajících dále držet své pocity na uzdě, byl druh opic zanámích jako „lidé“ téměř vyhuben a do vůdčí pozice se dostali (jak už bylo zmíněno) zcela a absolutně vykutálení tučňáci. V této době jeden prudce inteligentní krkavec vymyslel teorii  o celkovém oteplení planety, ale dřív než stačil svůj plán zrealizovat se do toho vložili amazonské piraně. Tyto dobře známé zubaté potvůrky (jak říká většina tučňáků, malých rybiček a ratlíků „ztělesnění ďábla ve vodě i cca 30 centimetrů nad ní“) byly zásadně proti a argumentovaly že už tak se v Amazonce potí až příliš. A tak ze všech geniálních plánů na celkové oteplení sešlo, jelikož si nikdo nechtěl zahrávat se zubatými ďábli z vodních hlubim amazonky a cca třiceti centimetrů nad ní. Naproti tomu se prudce inteligentní krkavec pustil do geniálních plánů na přípravu deodorantu, jež funguje i pod vodou. O jeho pokroku zatím nebyly zveřejněny žádné zprávy.

Tak takhle ne!

Berme ohledy na labilní část lidstva, které říkáme cholerici a melancholici (obvzlášť na tu extrovertní část- choleriky).

Každý někdy mívá špatný den a dnes pro ní byl obvzlášť špatný. Navzdory všem klackům, jež jí pod nohy hodil osud, držela své chování na uzdě tak, jak jen to šlo. Vrcholem dne je, když večer jdete unavení z práce a zkysnete na přeplněné zastávce, do nějakého malého města nebo vesnice (lidově říkajíc ,,Do kyselé prdele.“) , jejíž fronta se táhne do aleluja. S tím se občas nedá nic dělat (pokud nejste ten typ človeka ke kterému se za chvíli dostaneme), a tak si stoupla a čekala, ve frontě táhnoucí se do aleluja, která se stále rozšiřovala lidmi, jako šňůra korálků, prahnoucích po domově někde tam, v malém městě (zakopané prdeli). V moment kdy přijel autobus nastala tlačenice, budiž, řekla si. Promrzlí lidé, kteří se naprosto zbytečně snaží co nejrychleji dostat do autobusu, ačkoli je to zbytečné a nedá se s tím nic dělat, jsou ještě do určité míry snesitelní. Toto pravidlo už se ovšem nevztahuje na lidi kteří do té již tak dost namačkané fronty tlačí ze strany. Tlačí sebe ze strany. V polovině fronty. Jistě, je to úsporné na čas a praktické, ale také je to strašně otravné a některé lidi to dovádí k šílenctví. Ne zrovna zřídka to je právě ta poslední kapka.

Stála ve frontě a trpělivě snášela tlak zezadu, ovšem když se ta baba s brýlemi jako přední skla od auta, vlasama jako panenka bárbí, a rádoby luxusní kabelkou začala tlačit někam, kam zcela určitě nepatřila, dostala vztek a div že si neprokousla jazyk. Co takhle na konec fronty paní bárbí? Kdybyste byla tak laskavá, tak až po mě! Ne, to nejde třeba jí docvakne že je našpatnym místě. Hlavou jí vířilo co všechno by mohla říct aby nebyla vulgární, ale veškerá dobrá vůle opadla když se baba bárbí rozhodla namáčknout se mezi ní a ženu před ní. Teď už toho mám fakt dost! Loket? Pěstí? Stopku? Jakej prvek na ní použiju, aby bylo jasné, že zašla moc daleko? (Přede mě.) Vrátil se jí rozum, furt byla dost velká zima na to aby vychladla, ale naštvaná tedy opravdu byla. Se zaťatými zuby babu bárbí přešla a sedla si vzadu, kde mohla klidně dýchat. Další urážka byla ta žena, která si vedle ní sedla. Beze slova! Copak není zvykem se zeptat zda je to místo volné? Alespoň v autobusu do malého města? (Zakopané prdele nebo kyselé prdele, zda chcete.) Mluvit, mluvit, jsem cholerik musim mluvit.. Nahlas!  Vytočila číslo a z mobilu se ozval krásný a uhlidňující hlas jejího člověka. ,,Teď jsem vážně strašně naštvaná!“ (všiměme si výrazu ,,naštvaná“ namísto ,,nasraná“) ,, Tohle mě fakt deptá když se nějaká baba nacpe přede mě a ještě blbě kouká!“ Několik cestujících okolo se zavrtělo, ošilo, natočili hlavy. Z mobilu zaznělo několik chápavých slov, usmála se a teď již klidnější se rozloučila se svým člověkem. O ženě vedle se nezmínila, ačkoli i teď zbytečně. Právě ta žena se k ní otočila, zatvářila se neuvěřitelně pohoršeně a ke své smůle řekla velice neinteligentně ,,Jak je možné že je mládež dneska tak drzá!“ Poslední kapka sebeovládání byla tatam. ,, Vážená madam Bů, bejt na vašem místě, tak na sebe vůbec nepřitahuju pozornost a ocenila bych kdyby jste byla tak laskava a neposlouchala cizí rozhovory, obzvlášť u těch mejch mi to vadí opravdu hodně.“ Řekla to tak klidně a diplomaticky, až vážené madam Bů zbyly jen vyvalené oči a slova: ,,Co si to ke mně dovoluješ!“ Tak teď byla trpělivost a ovládání na bodu mrazu, nadechla se, aby získala čas a během těch dvou vteřin vymyslela tohle: ,,Promiňte že se tak ptám, ale Vy mne opravdu chcete naštvat? Věřím a chápu že jste nejspíš žila už za doby druhé světové války, ale bohužel Vás musím informovat, že žijeme v 21. století a máme demokracii- je svoboda slova! A taky bych prosila netykat, tím bych to uzavřela!“ Pochopitelně největší urážkou byla zmíněná světová válka, vážené madam Bů nemohlo být ani přes padesát. (Nějaký děda málem spadl na zem smíchy.)