Berme ohledy na labilní část lidstva, které říkáme cholerici a melancholici (obvzlášť na tu extrovertní část- choleriky).
Každý někdy mívá špatný den a dnes pro ní byl obvzlášť špatný. Navzdory všem klackům, jež jí pod nohy hodil osud, držela své chování na uzdě tak, jak jen to šlo. Vrcholem dne je, když večer jdete unavení z práce a zkysnete na přeplněné zastávce, do nějakého malého města nebo vesnice (lidově říkajíc ,,Do kyselé prdele.“) , jejíž fronta se táhne do aleluja. S tím se občas nedá nic dělat (pokud nejste ten typ človeka ke kterému se za chvíli dostaneme), a tak si stoupla a čekala, ve frontě táhnoucí se do aleluja, která se stále rozšiřovala lidmi, jako šňůra korálků, prahnoucích po domově někde tam, v malém městě (zakopané prdeli). V moment kdy přijel autobus nastala tlačenice, budiž, řekla si. Promrzlí lidé, kteří se naprosto zbytečně snaží co nejrychleji dostat do autobusu, ačkoli je to zbytečné a nedá se s tím nic dělat, jsou ještě do určité míry snesitelní. Toto pravidlo už se ovšem nevztahuje na lidi kteří do té již tak dost namačkané fronty tlačí ze strany. Tlačí sebe ze strany. V polovině fronty. Jistě, je to úsporné na čas a praktické, ale také je to strašně otravné a některé lidi to dovádí k šílenctví. Ne zrovna zřídka to je právě ta poslední kapka.
Stála ve frontě a trpělivě snášela tlak zezadu, ovšem když se ta baba s brýlemi jako přední skla od auta, vlasama jako panenka bárbí, a rádoby luxusní kabelkou začala tlačit někam, kam zcela určitě nepatřila, dostala vztek a div že si neprokousla jazyk. Co takhle na konec fronty paní bárbí? Kdybyste byla tak laskavá, tak až po mě! Ne, to nejde třeba jí docvakne že je našpatnym místě. Hlavou jí vířilo co všechno by mohla říct aby nebyla vulgární, ale veškerá dobrá vůle opadla když se baba bárbí rozhodla namáčknout se mezi ní a ženu před ní. Teď už toho mám fakt dost! Loket? Pěstí? Stopku? Jakej prvek na ní použiju, aby bylo jasné, že zašla moc daleko? (Přede mě.) Vrátil se jí rozum, furt byla dost velká zima na to aby vychladla, ale naštvaná tedy opravdu byla. Se zaťatými zuby babu bárbí přešla a sedla si vzadu, kde mohla klidně dýchat. Další urážka byla ta žena, která si vedle ní sedla. Beze slova! Copak není zvykem se zeptat zda je to místo volné? Alespoň v autobusu do malého města? (Zakopané prdele nebo kyselé prdele, zda chcete.) Mluvit, mluvit, jsem cholerik musim mluvit.. Nahlas! Vytočila číslo a z mobilu se ozval krásný a uhlidňující hlas jejího člověka. ,,Teď jsem vážně strašně naštvaná!“ (všiměme si výrazu ,,naštvaná“ namísto ,,nasraná“) ,, Tohle mě fakt deptá když se nějaká baba nacpe přede mě a ještě blbě kouká!“ Několik cestujících okolo se zavrtělo, ošilo, natočili hlavy. Z mobilu zaznělo několik chápavých slov, usmála se a teď již klidnější se rozloučila se svým člověkem. O ženě vedle se nezmínila, ačkoli i teď zbytečně. Právě ta žena se k ní otočila, zatvářila se neuvěřitelně pohoršeně a ke své smůle řekla velice neinteligentně ,,Jak je možné že je mládež dneska tak drzá!“ Poslední kapka sebeovládání byla tatam. ,, Vážená madam Bů, bejt na vašem místě, tak na sebe vůbec nepřitahuju pozornost a ocenila bych kdyby jste byla tak laskava a neposlouchala cizí rozhovory, obzvlášť u těch mejch mi to vadí opravdu hodně.“ Řekla to tak klidně a diplomaticky, až vážené madam Bů zbyly jen vyvalené oči a slova: ,,Co si to ke mně dovoluješ!“ Tak teď byla trpělivost a ovládání na bodu mrazu, nadechla se, aby získala čas a během těch dvou vteřin vymyslela tohle: ,,Promiňte že se tak ptám, ale Vy mne opravdu chcete naštvat? Věřím a chápu že jste nejspíš žila už za doby druhé světové války, ale bohužel Vás musím informovat, že žijeme v 21. století a máme demokracii- je svoboda slova! A taky bych prosila netykat, tím bych to uzavřela!“ Pochopitelně největší urážkou byla zmíněná světová válka, vážené madam Bů nemohlo být ani přes padesát. (Nějaký děda málem spadl na zem smíchy.)
