Byla to jen ona sama, kdo mohl za tu bolest, co právě cítila, věděla to a milovala to. I love the way it hurts. Níčila ji láska a nenávist spojené v jedno. Je to to samé, bez lásky není nenávist a naopak. Tyhle dvě věci v ní vřely a rvaly se o nadvládu nad její myslí, ale ani jedna z nich, nebyla dost silná, aby porazila tu druhou. Byly si rovné a jedné co jejich boj způsoboval byla bolest.
Po tváři jí stekla slza a ona se to snažila skrýt. Přitáhla si jeho hlavu k rameni v gestu objetí, aby skryla svou tvář mimo jeho zorné pole. Poznala že mu to neušlo, i když to nedal na jevo a cítila se ještě hůř. Cítila se, tak trapně a tak slabá, že dává najevo své pocity, jež by měly zůstat skryty. Pomalu si uvědomovala, jak moc je její chování malicherné a hloupé. Ano, byla to hloupost se na něj vázat a naplnit celý život jen jím, jeho dotyky, jeho slovy, myšlenkami na něj... proto to bylo tak hrozné, to pomyšlení že neví co právě dělá, to že neví jaký bude jeho další krok, závist, že se baví bez ní a lítost, že není s ním. Chtěla být s ním v každé vteřině svého života a on jí to odpíral. Vždy když si tohle uvědomila, jí stekla po tváři další slza marnosti.
