Kdyby bylo něco, čehož ztrátu bych nikdy nebyla schopná přenést přes srdce, byl by to on. Ztratit ho? Jen přes mou mrtvolu. Jinak nikdy. Nechci, aby se to stalo, nechci na to ani myslet ale je tu něco, co mě k tomu stále nutí. Ta nejistota, ten strach a bolest se ve mě živí, mou láskou a oddaností a chce ji ze mě vyrvat. Ale... pochopila že to nikdy není možné a teď to proti mně chce využít, chce mě tím zničit. Vím to. Stále mě sledují. Ty oči, o kterých se mi zdá, mám je stále v zádech, pořád mě sledují a čekají. Čekají, až zakopnu a pak už mi nedovolí vstát, zvednout se a dál bojovat. A já jednou zakopnu. Jak se s tím mám srovnat, když znám svůj osud, kterému se nelze vyhnout. Ta myšlenka mě ničí. Mám se s tím smířit? Pomůže mi to ještě prodloužit můj boj, mé utrpení? Stále samé otázky na které se mi nedostává odpovědí. Sakra! Já to tak nechci! Nemůže to být přeci nezvratné? Nebo ano? Jsem na pochybách, jsem nerozhodná. Kéž bych v sobě našla odpovědi a spolu s nimi i odhodlání, bojovat, smířit se, rozhodnout. Je to snad v mých rukách. Osud si píšeme sami. Ale nemůžu vyhrát, když nepřesvědčím ani samu sebe. Prosím. Mluvím sama k sobě a doufám v rozřešení. Fakta jsou, že to nějak dopadne, dopadne to zle ale do jaké míry to už je na mě. Nikdo o mně nebude rozhodovat, je to můj osud, a pokud přijdu o to, co miluju svého osudu se zřeknu, protože mým osudem je on. Vím to. Nebyla jsem si tím jistá, dokud jsem nepoznala utrpení stokrát horší než to předešlé. A v tom utrpení je zahalený on.
